1. Vítej v Praze!

Bože, co já tady dělám?

Tak zněla má první slova při vystupovaní z autobusu. Rozhlédl jsem se kolem. Toto místo bylo pro mě podivné, ale zároveň fascinující. Dosud jsem viděl toto město jenom na fotografích a v televizi. Už tam bylo vidět krásu spojení histore s moderností. Bylo přesně 6 hodin ráno. Slunce už vykukovalo na obzoru a krásně osvětlovalo střechy a domy s jejich nepopsatelně krásnou architekturou. V tu chvíli jsem si uvědomil, že se mi pravě plní můj největší sen. Přijel jsem do zahraničií a hlavně do milované země a města. Tento pohled nemohl být iluzí a potvrzoval, že jsem vystoupil na spravném místě. Tím místem byla Praha.

Kromě toho, že jsem o Praze hodně slyšel, jsem jí vůbec neznal. Nevěděl jsem, co se stane dnes ani v dalších dnech mého pobytu v České republice. Jediné informace, které jsem měl, byly, že nastupuji na praxi, kam mě poslala moje vysoká škola. Byla to jediná jistota. Nevěděl jsem, kam budu dojíždět na pracoviště ani kde budu bydlet. Neznal jsem ani pražskou MHD. Všechno mi měl vysvětlit Petr, který mě měl vyzvednout z autobusového nádraží. Jeho jsem také dobře neznal. Kontaktovali jsme se jenom párkrát, především když mi posílal všechny detaily mého příjezdu do Česka. Momentálně jsem měl hrozný strach. Po vystoupení z autobusu jsem musel ještě najít a odnést své zavazadlo. Bylo velmi těžké. Zabalil jsem do něj skoro všechno, protože jsem nevěděl, co budu mít ve svém novém bytě, a nechtěl jsem, aby mi něco chybělo.

Autobus dorazil do Prahy mnohem dřív, než jsem napsal Petrovi. On mi také napsal, že bude mít malé zpoždění. Stál jsem se svým kufrem a koukal jsem se na lidi. Hned jsem si uvědomil, že se cítím nějak divně. Všude byli pro mě něčím cizí lidé. Každý mluvil v jiném jazyce. I když znám češtinu, bylo pro mě těžké poslouchat a rozumět všem slovům. Především proto, že mluvili česky všichni a navíc všichni naráz. Zrovna jsem se nad tím hluboce zamyslel, když ke mně přišla nějaká žena (myslím, že to byla Slovenka), která se chtěla na něco zeptat. Bohužel jsem byl v takovém stresu, že jsem jí ani neuměl nic odpovědět. Ještě před několika hodinami všichni mluvili polsky, a teď najednou taková změna.

Minuty utíkaly a Petr se stále neobjevil. Nevěděl jsem, jestli ho poznám. Poslal mi jen jednou fotku. Bohužel nemám dobrou paměť na tváře, a nebyl jsem si jistý, jestli ho v té hromadě lidí vůbec najdu. Bál jsem se našeho setkání. Nevěděl jsem, kdo to je, a jestli mi vůbec pomůže. Už toho bylo na mě tolik, že jsem nedokázal myslet v klidu. Díval jsem se stále na jedno místo, na železniční most, na kterém každou chvíli jezdily vlaky. Nervózně jsem třásl nohou a zkoušel jsem uklidnit své myšlenky. Pořad se mi kradla na mysl otázka, jestli jsem udělal dobře. Znám se. Vím, že jsem člověk, který nemá rád nová místa. Pořád jsem si snažil opakovat, že je to konečně ta chvíle, kdy se můžu naučit žit sám.

Díval jsem se na zástupy všudypřítomných lidí a najednou jsem uviděl kluka, který právě vyrazil ze stanice metra. Byl vysoký. Na sobě měl krátké kalhoty a bílé tričko. Na první pohled obyčejný kluk. Měl výrazně modré oči a jasné (skoro bílé) blond vlasy. Tu barvu bych nazval sluneční, protože ve slunečních paprscích zářily jako slunce. Hned jsem si uvědomil, že je to právě ten kluk, na kterého čekám. Byl mnohem vyšší, než jsem si představoval podle fotky. Hned mě poznal a rychle ke mně přiběhl. Koukal na mě shora se svým typickým úsměvem. Jako by ho hrozně bavilo, že jsem menší než on.

„Ahoj, Przemku! Jaká byla cesta?“

„Musím říct, že mohla být i horší. Většinu cesty jsem prospal, takže nejsem moc unavený“ – odpověděl jsem stydlivým hlasem. Nebyl jsem si jistý, jestli mi rozumí.

„Ok. Máš asi hlad, viď? Je tady blízko McDonald. Půjdeme se tam najíst a pak koupíme jízdenku na MHD“ – řekl, a ani se mě neptal na můj názor. Neměl jsem energii, abych odporoval. Vlastně jsem opravdu měl hlad.

„Co bys tu chtěl vidět jako první?“ - pokračoval, když viděl, že málo mluvím.

„Ani nevím. Chtěl bych vidět celé město. Trošku se bojím, jestli to všechno zvládnu. Nikdy jsem nebyl v zahraničí na tak dlouhou dobu.“

„Ale zvládneš! Vždycky, když budeš něco potřebovat, se mě můžeš zeptat. Budu tvůj průvodce!“

Za chvíli jsme už byli u McDonaldu. Byl jsem trošku šokovaný místem. Fastfood stál přímo pod mostem. Uvnitř bylo trochu slyšet bubnování kol aut, která jezdila nahoře.

„Divné místo. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl“ – řekl jsem.

„Hehe, myslel jsem si, že tě to překvapí. Takových šoků asi budeš mít v Praze ještě hodně. Praha nejsou jen památky. Je tu hodně míst, do kterých turisti nechodí a jsou třeba i zajímavější, uvidíš sám.“

Objednal jsem si jídlo a chtěl jsem zaplatit. Když jsem otevřel peněženku, všiml jsem si, že ještě nemám vyměněné peníze.

„Jsi můj host, já platím!“ - řekl Petr, když pochopil, jak se věci mají.

Cítil jsem se trošku divně. Doufal jsem, že ještě bude příležitost, abych mu to vynahradil. Když jsme už seděli, nejvíc mluvil Petr. Já jsem toho moc nenamluvil, protože jsem se pořad styděl používat češtinu.

„Proč tak málo mluvíš? Jsi smutný?“ - řekl, když si všiml, že mluví skoro jen on.

„Proč smutný? Málo mluvím, protože si myslím, že neumím dobře česky.“ - odpověděl jsem, trošku šokovaný otázkou.

„Děláš si srandu?! Mluvíš skvěle! Když jsme si poprvé psali na internetu, ani jsem nepoznal, že jsi Polák! Tak nějak se mi zdá, že když vidím Poláky, tak se většinou tváří strašně smutně.“

„Možná proto, že ty se rád usmíváš, tak jsou jiní z tvého pohledu smutní. Mě se to ani moc nezdá.“ - odpověděl jsem trošku znechuceně. Myslel jsem si, že uslyším něco o Polsku a Polácích a taky to přišlo… Někdy i mě štve, jak se Poláci chovají, ale v zahraničí jsem je hájil jako lev.

Po 15 minutách jsme vyrazili z populárního fastfoodu do metra, kde jsem si měl koupit jízdenku. V tu chvíli pro mě bylo všechno nové a šokující. Petr pořád mluvil, většinou o sobě. Začalo mě to už trošku štvát. Hlavně mě rozčilovaly některé jeho názory. Mluvil i o Polácích. Někdy, když si všiml mojí reakce, nepokračoval.

„Na dnešek koupíme celodenní jízdenku. Zítra ti dám OpenCard, na kterou si koupíš kupón na 3 měsíce. Vyjde to mnohem levněji. A teď drž plánek MHD.“ - dal mi ho. Když na mě znovu kouknul se svým úsměvem, jako by ho znovu pobavila moje výška.

„Ten plánek vypadá strašně složitě. Kam teď vlastně jedeme?“ - zeptal jsem se a snažil jsem se mu dívat zpříma do očí.

„Teď musíme na stanici metra B - Florenc. Pak Béčkem do stanice Českomoravská. Od ní je to už velmi blízko do bytu.“

Včera jsem ještě nevěděl, jak vypadá metro, a dnes už s ním musím jezdit. To jsem ještě netušil, že s ním budu jezdit denně! „Doufám, že všechno rychle pochopím.“ - povzdechl jsem si.

„Neboj. Není to nic těžkého.“ - v tu chvíli se už smál nahlas.

To mě také štvalo. Pořád se jenom smál. Obdivoval jsem jeho humor, ale zároveň se mi zdálo, že mohl být chápavější k mojí situaci. Nebylo to pro mě lehké. Byl jsem přece v cizině.

Na metro jsem byl hrozně zvědavý. Dřív jsem nikdy neměl příležitost se s ním projet. Soupravy jezdily sem a tam. Do stanice vjížděly rychle, pak se objevil obrovský dav lidí a pak soupravy zase rychle odjížděly a mizely, za doprovodu silného průvanu, v tunelu. Když jedna souprava odjela, hned už se blížila další. Lidé pořád někam spěchali. Uvědomil jsem si, že se budu muset přizpůsobit tomuto rytmu života minimálně na 3 měsíce. Nastoupili jsme do metra a uháněli jsme černými tunely směrem k mému novému bytu. Nevěděl jsem, kde je, ale věděl jsem, že je Petra a jeho rodiny. Věděl jsem taky, že tam budu sám, protože ho Petrova rodina nevyužívá. Petrovy rodiče chtěli, aby ho někdo hlídal. V metru jsem si uvědomil, jak moc se Petr snaží, aby se mi v Praze líbilo. Petr mi vyprávěl, jak byt pro mě připravovali.

„Petře, je mi opravdu jedno, jak bude ten byt vypadat. Jsem ti opravdu moc vděčný za to, že vůbec budu mít kde bydlet. Sám víš, jak by bylo pro mě těžké si něco najít. Musím taky moc poděkovat tvým rodičům.“ - snažil jsem se ho uklidnit.

„Ok. Jsem rád, že to říkáš. Až ti ukážu tvé nové bydlení, půjdeme se podívat po okolí. Ukážu ti nejbližší obchody, kde budeš nakupovat.“ - řekl radostně. Vypadalo to, že je rád, že jsem přijel.

„Rád uvidím už dneska něco z Prahy. Česko je známe tím, že tu máte krásné holky. Už jsem se trošku koukal, ale ještě jsem žádnou zajímavou neviděl.“ - řekl jsem s lehkým úsměvem. Prvním tohoto dne.

„Heh… Já ti ani nevím.“

Trošku mě šokovala jeho reakce. Nechtěl jsem o tom ale už dál přemýšlet, protože jsme právě byli na Českomoravské a jeli jsme po eskalátorech z metra. Venku jsem uviděl další autobusové nádraží. Bylo mnohem menši než to, které jsem viděl na Florenci. Najednou jsem si všiml velké budovy.

„Ooo! Tak přímo tady je o2 aréna!“

„Ano, přesně tak. Nevěděl jsem, že jsi o ní slyšel. V ní jsou největší akce a koncerty.“ - odpověděl. V tuto chvíli se usmíval tak, že mě neohromovaly už jen jeho oči a vlasy, ale také bílé zuby.

U o2 arény jsem viděl také obchodní centrum Harfa. Petr mi vyprávěl, že stojí na místě bývalé fabriky známé české firmy ČKD. Šli jsme dál a za chvíli jsme už stáli u mého nového bytu.

„Tak pojď dovnitř Przemku!“ - teď stál naproti mně a koukal se mi do očí. V tu chvíli už jsem nemohl uhnout pohledem. Dívali jsme se vzájemně do očí. Zahlédl jsem v nich plno záhad, plno tajemství. A nějak se mi to zalíbilo…

~~~~~~~~
Poděkování pro H...